Šel pomalu ulicí, za sebou táhnul pytel,

oči zářící jak sám Vykupitel.

Metař ulice, žádný VIP.

Spokojený úsměv, boháčům není líp.

Ulice za ním čistá po jarním úklidu,

ruch pozoroval, žádného neklidu.

Náhle se zastavil, pozorně se díval,

papír zmuchlaný na silnici zíval.

Vykročil k němu v ruce pytel, ve druhé hůl a bodec,

s přezíravým úsměvem minul ho právě chodec.

Svatý muž s pytlem nevnímal ta gesta,

k papírku na zemi vedla jeho cesta.

Pozorně se soustředil a namířil bodec,

papíru se nezmocnil, pousmál se chodec.

Zvedl se vánek, poodnesl papír,

na chodníku mušketýr a v ruce rapír.

Svůj boj mušketýr nevzdal, belhal se dál,

na místo nové, kde papír teď stál.

Vítr však znovu zavál, papír poodnesl,

mušketýr nezaklel, nevzdal se, jen tiše hlesl.

Obdivoval jsem jeho klid, důslednost, cenné to cnosti,

které se snoubily s odpovědností.

Smáli se mu lidé v jeho okolí,

muž šel za papírkem, posměch ho nebolí.

Konečně úspěch ! Papír v moci jeho !

Smějí se, tleskají lidé kolem něho !

Muž s očima z jiné planety

nedal na posměch , nedbal klevety.

Skromný, pracovitý byl tento muž,

Kdo řekne sobě : Rozume - služ !

S pytlem sbírá papír na ulici,

v hlavě nemá mozek ve věznici.

Nemá doma televizi, počítač na polici,

noviny čte jen ty, co sbírá na ulici.

Jak staré jsou, je pro něj vedlejší,

noviny týden staré, či bulvár včerejší.

Prohlíží noviny, prohlíží bulváry,

jak hvězdy se žení, jaké pak nesváry,

jak se státy přepadají ve jménu svobody,

jak se valorizují u nás důchody.

Nic z toho nepoutá zájem metaře,

stále cos hledá, vidím mu do tváře.

Ta zvědavost, ta vlastnost odvěká !

Muž hledá, zda člověk má rád člověka.

Nic nenašel v kupě, velké zklamání,

myšlenku neodbytnou v hlavě zahání.

Myšlenku, která hloupá zdá se asi nám :

Zda není metař mezi lidmi sám...